Let's start our story, now..

Odmalička jsem měla potřebu někomu se svěřit. Jako malé dítě jsem své denní postřehy vyprávěla jako velká většina z nás svým plyšovým kamarádům.  Ať už mi někdo ubližoval mezi jinými dětmi ve školce, nebo jsem dostala za odměnu novou hračku, věděla jsem, že ty jejich velká ouška to bude vždy zajímat. V plastových očích, které zdobily tu huňatou tvář, nebyla nikdy viděna soudnost a úsměv vyšitý ostrou jehlou byl věčný. Ty oči byly jako živé, se zájmem mne pozorovaly. Nevěděla jsem, že je to jen odraz čisté duše malé snivé dívky. A tak, večer co večer byla jejich paměť zase o jeden příběh bohatší. Přítel nezapomíná na svého přítele a oni byli moji přátelé. Žila jsem s iluzí, že mi vždy připomenou všechny ty šťastné okamžiky,  které si zapamatovali, když mi bude nejhůř. Díky tomu dnes, vždy co se na ně podívám vidím to všechno před sebou. Nikde žádný text, ale před očima mám stránky. Čtu v minulosti, ke které má klíč jen můj plyšový přítel.

Přivádí mne to k podstatě, proč tu tak sedím. Sama ve svém pokoji na rotující kancelářské židli. Koukám do počítače, moje prsty tančí po klávesnici do rytmu jednotlivých kliků stříbrné myši po mojí pravici. Zívnu. Je docela pozdě večer a já se tu snažím stvořit něco jako deník. Uběhlo tolik let, ale já mám stále stejnou potřebu. Svěřovat se. Tentokrát však ne odrazu mé vlastní mysli.

Rozhodla jsem se zase uschovávat své myšlenky, pocity a zážitky. Ovšem teď je neuvidím jen já. Uvidí je všichni co byť jen omylem zavítají na tento web... nebo má říct blog?

Z nespočet malých příběhů vytvořím postupem času jeden velký. Budete si je moct přečíst, budete vědět, někde v podvědomí budete jeho součástí.

Pojďme začít náš společný příběh. Teď.